Včera a dnes - dnešní budova knihovny

Budova, ono se řekne budova, ale těch změn které nastaly během času existence této stavby. Zkoušel jsem najít, aniž bych hledal v zámeckých archivech, datum, nebo rok postavení této budovy. Pokud se podíváme na Stabilní katastr z roku 1864, tak zde prozatím zakreslená není. Ani nemohla být protože teprve v tomto roce získává hraběnka Terezie práva na tento pozemek, který až doposud patřil městu včetně pozemku od dnešní brány až po vchod do zámku (celkem 1958 m²). Je podle Křenka doloženo, že v tomto prostoru jsou staré základy domů, původně městských. V těchto parcelách je trochu, co se týče jejich historie, poněkud nejasno. Parcela domu čp.4 je v roce 1860 v majetku hraběnky Teresie. Dům pak byl zbořen a na parcelách čp.3 a čp.4 vystavěn nový dům čp.3. Později je čp.4 ve dvoře čp.3 a i ten je později zbořen. V roce 1937 oznamuje město hraběti z Herbersteinů, zrušení čp.4 a to tím, že se sjednotí s čp.3.Tímto datumem vznikl problém co je čp.3 a co je čp.4. Toto čp.4 bylo pak sice přiděleno paní Anně Mannové, majitelce čp.5 a 5a, právě pro číslo popisné 5a ve dvoře čp.5. Je však zajímavé, že až podle konfiskačních listin na majetek Herbersteinů v roce 1945, a konečném převodu v roce 1951, je konfiskován dům čp.4, čp. zrušeno a převedeno na čp.3. Jak je vidět, tento převod a rušení se uskutečnilo dvakrát, v roce 1937 a v roce 1945 – 1951. Okolo čísla popisného č.3 po roce 1945 nastala úřední bitka mezi orgány státu a města. Město tvrdě na státu požadovalo čp.3 z Herbersteinského majetku, který byl v roce 1945 konfiskován. Město hodlalo tento dům použít pro úřední účely (berní, důchodový úřad a místnosti pro potřebu ČSD). Při separátní poradě na zámku, konané 31.10.1947, žádá město Národní kulturní komisi, aby konfiskaci přidělila městu. O tuto budovu však také žádají Státní lesy, kteří zde měly ubytovány své zaměstnance. Nakonec dochází ke kompromisu, kdy budova by zůstala jako konfiskát městu a město pronajme první patro zaměstnancům St.lesů. Ovšem v roce 1948 vstupuje do hry KSČ Libochovice a chce přidělit tento dům sobě, s tím, že již v roce 1945 Libochovická KSČ jako první podala žádost o tento konfiskát a pak teprve město. Město při hlasování v radě města v tomto roce prohrálo a KSČ byl ONV potvrzen nárok na čp.3. I když jak to v české historii často bývá, po únoru se to jaksi zkomplikovalo, KSČ se stává vlastně státem a stát KSČ a tak 15.9.1948 při jednání na MNV byl přidělen dům čp.3 obci pod podmínkou, že zde ponechá bydlet zaměstnance St.lesů a KSČ zde bude mít sekretariát. Problém však nebyl v tomto roce dotažen do konce, protože ve vložce 351 Zemských desek a ve vložkách pozemko - knižních zůstává majetek prozatím nepřepsán. K tomu došlo až později. Celé rozhodnutí je dosti obsáhlé, takže jen stručně:

V rámci konfiskačních rozhodnutí soudu Lovosice, vzniklo podle návrhu Národního pozemkového fondu Ministestva zemědělství (MZ) ze 4.12.1950 usnesení okresního soudu ze dne 20.6.1951 rozhodnutí, které nařizovalo přepis v pozemkových knihách těch pozemků, které byly v rámci konfiskace odejmuty rodu Herbersteinů. Zde se také pojednává o čp.3, čp.4:

• Odepisuje se stp.č.k.118 s domem čp.4 a parcely 112/1, zrušuje se celá vložka č.4 a přepisuje se do vložky č.3 pozemkové knihy. Ve vložce číslo 3 se přepisuje stp.č.k.119 s domem čp.3 i s pozemky zahrad, a slučuje se vše s odepsanou vložkou č.4.
• V původní listině je text doplněn ještě všemi parcelami náležejícími k těmto dvěma vložkám. Takto zaniklo čp.4, a čp.3 připadlo úředně městu.

Celý Herbersteinský majetek (zámek, pozemky, průmyslové podniky a statky) se vložil ve vlastnické právo pro Československý stát, jednak Školskou správu - Národní kulturní komisi. Ostatní pozemky připadly Ministerstvu průmyslu a MZ a některé domy i soukromým vlastníkům. Tím se zároveň vymazalo zavedení Národní správy na tyto majetky a upravili i zápisy v katastrálních knihách. (NS vedlo město). Celý konfiskát byl zaveden v roce 1945 podle dekretu č.12/45 Sb, a převody pozemků nabyly platnosti 5.7.1951.

Ale zpět ke knihovně, právě knihovna je v dnešní době vedena také pod čp.3. Postavena byla pravděpodobně v roce 1864, protože na mapě města z konce roku 1864 již tato budova je. Zřejmě byla postavena hned po převodu pozemků a sloužila jako zámecké stáje. V roce 1903 je stavitelem Krupkou vypracován projekt přístavby prvního patra této budovy, kde měly být dva byty a jakýsi archiv.

Přestavba stavitel Krupka

 Tento projekt se v tomto rozsahu však neuskutečnil. Stáje sloužili až do počátku války, kdy v těchto prostorách byly snad umístěny učňovské dílny, konfiskace, jak již bylo řečeno proběhla v roce 1945, kdy byly dílny zrušeny a MNV stále dokola se řešilo co s čp.3. - viz výše. Nejprve v něm bydleli zaměstnanci státních lesů, v roce 1946 byl záměr přidělit vše Učňovské škole (které byly zrušeny dílny v bývalé konírně), neuskutečněno. Ostatní návrhy a nápady viz výše. V roce 1954 kdy se projednává zřízení rozhlasu po drátě v Libochovicích, tak za tím účelem se uvolnila místnost, kde byla doposud knihovna, (dnešní zlatnictví). Knihovna se načas stěhuje do čp.3, do místností, kde byl sekretariát KSČ a místnost Svazarmu – radistů. Radisti dostali dočasně přidělenu místnost ve 2 patře domu čp.310. Na počátku sedmdesátých let v čp.3 otevřely Restaurace a Jídelny Litoměřice svoji provozovnu – Zámecký šenk. Po roce 1989 jsou tyto prostory v pronájmu různými provozovateli.

Konečně se dostáváme ke konírně. S myšlenkou vybudovat na místě bývalých panských stájí loutkovou scénu přišel Libochovický divadelní ochotník Václav Zimmermann hned po roce 1945 a později ještě Jaroslav Růžička. Žádný však nedovedl svoji představu do plného uskutečnění. Až v roce 1950 přišel s nápadem vybudovat loutkové divadlo v rámci Dětského kulturního domu pan Antonín Zezulka, správce Lidové osvětové Besedy. Původně se počítalo s těmito prostory k vybudování archívu, který byl umístěn v zámku pod kaplí, z plánů ale nakonec sešlo. Zařadit však takovou stavbu do plánovaných akcí byl v té době nadlidský úkol. Proto vzal pan Zezulka veškerou zodpovědnost na sebe, a divadlo budoval bez povolení.

Náčrt úpravy stájí a prioritní plán namaloval výtvarník a divadelník Bohumír Kroupa, a stavební plán pak zdarma vypracoval stavitel Josef Pokorný. Hlavní brzdou však byly finance a i to že brigádníci brzy začali ztrácet své prvotní nadšení.
 

Přestavba stájí – pan Drobný

Vytrhala se původní cihlová podlaha, a prováděli se stavební úpravy. Po získání dodatečného povolení k adaptaci, od Národní kulturní komise, která spravovala zámek, přestavba pokračovala. Problémy s finančním krytím vyřešila však „Scéna“, která věnovala čisté zisky ze svých představení, a pořádala se sbírka na loutkovou scénu, která vynesla 35.899,50 Kč. O problémech samotné výstavby a shánění vybavení by bylo možno psát rozsáhle a to včetně jmen dobrovolných pracovníků. Existují rozsáhlé materiály Jaroslava Křenka, archiv Antonína Zezulky a materiály v SOKA Lovosice. Ale to by bylo minimálně na brožuru. Hodně také dostavbě pomohl převod v budovy v pozemkových knihách. 
 

Dokončování sálku

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 2.prosince roku 1951. Přijel primátor hlavního města Prahy Dr.Václav Vacek s chotí, zástupce ministerstva informací ing.Miroslav Kouřil, zástupce Národní kulturní komise p.Bubrle, zástupci tisku, fotografové, zástupce Ministerstva informací v Ústí n/L. - tajemník Týce, zástupce KNV p.Bouša, osvětový referent ONV V.Slavík, okresní osvětový inspektor Jaroslav Hloušek, zástupce OV KSČ p.Malý, kazatel Čsl. Církve Klásek, operní pěvkyně Margit Ševčíková, a mnoho jiných, kterým přišlo moudré přivlastnit si zásluhy jiných a přihřát si svou stranickou polívčičku. Odpoledne se konalo první loutkové představení „Začarovaný les“ za režie ředitele loutkového divadla Bohumíra Kroupy.

Děti čekají na zahajovací představení

Hrálo se v 15 a v 17 hodin pro mládež a ve 20 hodin pro dospělé. Všechna představení byla zcela vyprodána. Později bylo loutkové divadlo odděleno od Lidové osvětové Besedy a přešlo pod MNV. Vedoucími však zůstali Zezulka, Kroupa a Křenek. Byl zde poté zřízen tzv. Fučíkův koutek a projekční komora na 16 mm film.
 

Předávání projekční kamery. Zleva učitel Pokorný, Jaroslav Křenek, ?, Antonín Zezulka

 10.února 1952 bylo rozhodnuto o vytvoření Závodního klubu ROH sklárny. Pan Zezulka také ihned nabídl tomuto ZK ROH celý Dětský kulturní dům, který sice ZK ROH přijal, ale kdy za předsednictví K.Matouška nebyl o tato kulturní zařízení zájem a to proto, že se v něm hrály pohádky a ne politické úderky. Poté se hrálo tedy jen a pouze vyjímečně, jako o vánoce v roce 1956 (Kašpárek v boji s čerty). Představení bylo spojeno s nadílkou dědy Mráze.
 

 Výtvarnou duší loutkové Scény byl Bohumil Kroupa

Znovu bylo celé divadlo dáno do provozu v říjnu 1958, kdy se vyměnilo vedení ZK ROH Skláren, a to pod pod patronací ČsČK a STS a dohlížecího výboru Jednoty. Předsedu této scény vykonával MUDr.František Černý. Členy a zároveň vodiči loutek, a těmi co četli dialogy, byly A.Wieznerová, J.Wiezner, J.Dunovský, Košťál, J.Kulas, L.aJ.Doubravovi, J.Maleček, L.Zajcová, A.Černá, P.Černý a T.Černý. Výpravu navrhoval B.Kroupa a V.Prošek. Scéna pracovala asi do konce roku 1961, kdy byl sál použit pro městské kino, které v té době bylo v přestavbě. Celkem bylo za dva a půl roku nastudováno a sehráno 17 představení pro děti a 4 pro dospělé. Tato představení navštívilo celkem 1690 dětí a 110 dospělých.

Loutkoherci obnoveného divadýlka

V roce 1968 se znovu uvažuje o obnovení loutkové scény v rámci SZK ROH Libochovice. Tradice se však vlivem politických událostí a absencí nějakého hlavního organizátora neobnovila. Dřevění herci byly tedy v roce 1961 odloženy na půdu bývalého loutkového divadla, kde (pokud nejsou v soukromých sbírkách - jako že asi ano) spí dodnes.

10.ledna 1963 shořela část střechy provizorního kina. Požár vznikl od vadného komínu. Na několik týdnů tak byla činnost provizorního kina pozastavena. Přestože že se kino přestěhovalo již v roce 1961, tak až 2.srpna 1965 byla započata s rekonstrukce původního kina. Rekonstrukce byla ukončena 18.března 1967, a provoz byl znovu zahájen promítáním širokoúhlého filmu Dáma na kolejích. Dnes je i toto kino zrušeno. Bývalá konírna tak osiřela na pět let. 5.listopadu 1972 byla v rámci oslav VŘSR za přítomnosti vedoucího odboru kultury ONV p.Hořčice a vedoucího zdravotního a sociálního odboru ONV Dr.Chvapila a ředitele okresní knihovny p.Doubka, předána veřejnosti nově adaptovaná Městská knihovna v bývalé budově loutkového divadla. I dnešní knihovnu pod vedením paní Jitky Liškové čeká jiná budoucnost. Vedení města připravuje adaptaci prvního patra čp.10 na knihovnu s možností i dalších kulturních možností. Bývalá konírna opět osiří, ale asi ne nadlouho, má o ní zájem vedení zámku. A tím se kruh opět uzavře. Od výstavby přes konfiskaci zpět zámku.

Včera a dnes – Mléko a Libochovice

Já chápu, že spojení pojmů Libochovice a mléko není zrovna to pravé ořechové, jistě Libochovice a pivo, nebo Libochovice a víno by bylo rozhodně možná poutavější název. Přesto ale, protože mléko je prastarou potravinou starší než pivo a víno, a ve spojení se zemědělskými Libochovicemi je nedílnou součástí naší historie.

Před pěti tisíci lety, někdy v mladší době kamenné, kdy se naší předkové poprvé usadili, a začali pěstovat rostliny, chovat zvířata, tak je začali i dojit. Tou dobou začalo sloužit jako zdroj mléka mnoho zvířat: skot, ovce, kozy, velbloudi, muly, lamy, koně, buvoli, sobi. V dnešním světě je v našich krajinách nejvyužívanější kravské mléko. O významu mléka v lidské výživě není pochyb. Mateřské mléko je první výživou narozeného dítěte a je pro něj biologicky nejdokonalejší potravinu, kterou může na začátku svého života dostávat.

Kde jsou ty doby, kdy naše generace chodila nakupovat mléko s bandaskou a mlékařka paní Bendová nám jej nalévala odměrkami z konve a my cestou domů jsme je z plezíru roztáčeli, tak aby se nic nevylilo. Máslo, zkuste dnes ve večerce říci o osminku másla, „Já nerozumět“ by byla si odpověď. Ano, máslo bylo na krámě původně v hroudách, později i balené. Chodívali jsme si pro půlku másla, a paní prodavačka nás vždy opravila, chceš osminku?, zeptala se, a už jsme sledovali, jak bere kostku másla, přesně na střed přikládá nůž a stlačuje ho oběma rukama až k prkýnku, a pak dořezává staniol.

Kakánek, kdo z nás vůbec ví co to je. Ano na netu jsou na něj recepty, ale již pouze z Olomouckých syrečků nebo tvarohu. Za nás to se muselo nechat mléko nejdříve srazit a pak se přistoupilo k výrobě silně aromatizovanému a vyzrálému Kakánku, lahoda.

Ale jak to bylo s mlékem a Libochovicemi? To je třeba vzíti trochu ze široka, i když vynechám veškerou jinou živočišnou výrobu, bude třeba se zmínit o celkovém vývoji všeobecněji. Ve městě a zemědělském okolí byl chov skotu na mléko vzhledem k rozloze obdělávaných ploch poměrně slabý. Vždyť kupříkladu třeba v roce 1675 měl Herbersteinský statek jen 33 dojných krav a v roce 1930 v celých Libochovicích chovalo 188 zemědělských podnikatelů jen 134 dojných krav a to obhospodařovali 564 hektarů. Pravda menší rolníci a domkaři měli podle sčítání v tomto roce 243 koz a asi jim stačilo mléko kozí. Hospodské poměry na libochovickém panství v době, kdy se hraběnka Therezie (1823-1895) ujala držby, přibližuje hlavní inventurní kniha z roku 1859. Z patnácti hospodářských dvorů, jich deset bylo obhospodařováno ve vlastní režii, zatímco dvory v Evani, Klapém, Žerotíně, Podbradci byly pronajaté. Dále je třeba si uvědomit, že ani tyto dvory nebyli prioritně zaměřeny na živočišnou výrobu ale na rostlinou, zvláště řepu, vinice, okopaniny a zeleninu i ovocnářství a krávy se spíše chovali k tahu. V sedmdesátých letech 19. století patřilo pozemkové dominium hraběnky k velkým velkostatkům. V počtu 237 pozemkových majetků v Čechách, větších než 1000 ha plochy, zaujímalo 26. místo. V roce 1891 byla rozloha tohoto velkostatku 3821 ha. Jak již bylo řečeno, toto panství se sestávalo z jednotlivých dvorů (dvůr v Klapém z roku 1824, dvůr čp. 189 v Budyni nad Ohři, dvůr v Chotěšově čp.1, ostatní nechme na jindy), zajímavý pro nás je dvůr čp.128 v Libochovicích. Tento dvůr byl jedním z nejstarších a největších dvorů na libochovickém panství. V rámci stavební činnosti na zámku, vykonávané podle plánů Antonia Porty, vznikl v roce 1690 také plán pro stavbu nového libochovického dvora. Hlavní práce na zámku byly již hotovy a tak roku 1690 kdy se zvolnila stavební činnost, se přistoupilo i k postupné stavbě zbývajících objektů. To jen tak pro úplnost a jako zajímavost. Přesto tyto dvory neprodukovaly i přes množství obhospodařované plochy nijak velkou produkci mléka.

  Panský dvůr v Libochovicích, 20 léta min.století, vlevo dominantní sýpka.

Statistiky z pozdějších dob jsou pak již kusé a po roce 1948 se sčítali pouze chovné kusy u soukromých zemědělců, což vytváří neúplné počty dojnic. Když se 23.2.1948 konala schůze uchazečů o příděl půdy z druhé pozemkové reformy, a byl ustanoven jednotný Svaz Českých zemědělců, tak byly založeny i konfiskační komise jejichž činnost zajišťovaly akční výbory NF. To vše vedlo k tomu, že 24.června 1949 bylo v Libochovicích založeno Jednotné Zemědělské Družstvo, které při založení mělo 46 členů a začalo pracovat na 170 ha půdy. Z této výměry byla větší část půdy tzv. spekulační a půdy farské. Stavy hospodářského zvířectva a výnosy nebyly tehdy vůbec uspokojivé. Nejdříve proto byly adaptovány bývalé farské stodoly na společný kravín pro 60 kusů dojnic. Přestavba byla ukončena v roce 1951. Ve dnech 10 – 11.března 1951 MNV pořádá brigády na přestavbu kravína pro JZD Libochovice (stodoly bývalého Löblova statku u silnice směrem na Dubany) a 29.3.1952 byl tento kravín otevřen. Svedeno bylo ten den 22 kusů krav, a večer se konala pro budovatele kravína U tří lip slavnostní večeře. V následujících letech se projevoval značný nucený růst jak členské základny, tak i výroby a základních prostředků. Byla postavena nová stáj pro 100 kusů hovězího dobytka. Problémem tehdejšího JZD byly však pracovní síly. Proto značnou část prací, hlavně sklizňových, vykonávali v řadě případů brigádnicky občané města a to zdarma, a právě ti mají především značný podíl na tom, že JZD, ať již ve výrobě, užitkovosti, či při dodávkách plnilo to co mělo. V listopadu 1955 bylo povoleno JZD vybudování areálu pro chov krav u Hradské cesty, dnešní kravín. V roce 1959 pak JZD v Libochovicích obhospodařuje 357 ha orné půdy a má 98 členů. Dnem 19.1.1960 dochází ke sloučení JZD Libochovice a JZD Dubany a je plánována výstavba nového kravína, otevřen v roce 1961 nad hřbitovem sv.Vavřince. 25.8.1960 pak JZD požaduje, aby pozemky okolo budoucího kravína připadly družstvu, a soukromníkům aby byly dány náhradou pozemky mezi křesťanským hřbitovem a židovským, a pozemky okolo silnice na Klapý a potom u Slatiny (samé nevýhodné podmáčené pozemky). Událost okolo stavby kravína politicky vyvrcholila v 3.března 1961, kdy přijel do Libochovic prezident Novotný, navštívil kravín a celá další akce pak proběhla v sále u "Tří lip. Záznam autenticky hovoří takto:

„Sotvaže soudruh Antonín Novotný vystoupil, obklopili ho pionýři s kytičkami. A pak ho vítá předseda stranické organizace v družstvu Antonín Maleček. Seznamuje hosta s předsedou Národního výboru a předsedou družstva. Družstevnice Marie Štýbrová mu nabízí chléb a sůl. "Děkuji, děkuji! Tak copak mi pěkného u vás ukážete ?" ptá se prezident. A skutečně, libochovičtí mu ukázali krávy a prasata. Jaké z toho měl osobní potěšení soudruh prezident, těžko dnes tvrdit. Další záznam pokračuje: „Obklopen předsedou družstva a ošetřovateli, zajímá se soudruh Novotný o výsledky chovu a o přírůstky. Z každého dotazu je zřejmé, jak zná zemědělskou problematiku“. Po této návštěvě byl kravín v roce 1963 dostavěn do podoby čtyřřadového kravína. Po dalším sloučení v roce 1973 se JZD „Budoucnost“ zaměřuje se převážně na chov skotu, dojnic, plemenných prasat, výrobu jatečného vepřového a mléka. Zakládá velkokapacitní kravín pro 770 dojnic.

Návštěva prezidenta Antonína Novotného v kravíně Libochovice

Ke zpracování mléka původně docházelo u prvovýrobců, ale po roce 1901, kdy byla založena, původně jako „Rolnické mlékařské družstvo Bohušovice-Brňany“, později známá pod názvem Bohušovická mlékárna, dochází postupně ke zpracování mléka z oblasti Libochovic právě zde. Bohušovická mlékárna se tak postupně rozrostla, zvláště za první republiky, kdy se stala první vzorovou a zkušební mlékárnou v ČSR. Postupně docházelo k její další modernizaci. Za zmínku stojí především prvenství v uvedení sáčkového mléka na náš trh. Ještě doplním že na základě výnosu ministerstva potravinářského průmyslu z 27. ledna 1951 se Družstevní mlékárna v Bohušovicích n. O. stala národním podnikem pod názvem Severočeské mlékárny.

Reklama ve 30 letech min.stol. Na Bohušovické mléko

A jak to bylo s cenami a prodejem? Celkem bez problémů se podle kronik a dochovaných účtů dá dokumentovat vývoj cen mléka na Libochovicku.

Cena mléka na Libochovicku
1712	1892	1914	1921	1929	1939	1949	1959	1960	1969	1991	1991	1999
6 kr.	6 kr.	19 hal.	2 K.	2,05 K.	1,60 K.	4,45 K.	1,80 Kč	1,90 Kč	1,90 Kč	6,20 Kč	6,20 Kč	11,70 K

Co se týče maloobchodního prodeje tam je situace složitější. Předně je třeba podotknout, že před vznikem Bohušovické mlékárny brali maloobchodníci mléko a mléčné výrobky v převážné většině od samotných majitelů hospodářství, nebo od malovýrobců speciálních mléčných výrobků. V letech 1939 až 1953 navíc platil lístkový systém na nedostatkové zboží a potraviny, včetně mléka (zavedeno 2.10.1939 a ukončen současně s provedením měnové reformy – 1.června 1953). Co se týče speciálně mléka tak ceny před a po reformě byly následující: 1 litr mléka před reformou na volném trhu stál až 100 Kčs, na regulovaném trhu v průměru 4,45 Kč (byly však potřeba lístky a mléka byl velký nedostatek), po reformě bez lístků 2,10- Kčs. Tady je však nutno také připomenout kurzy výměny: měnová reforma na výměnu peněz byla provedena v poměru 5:1 (malé částky v hotovosti) a 50:1 (velké částky a vklady). A navíc pokles reálných mezd v roce 1953 dosáhl přes 12 procent. V roce 1939 dostávali občané na lístky měsíčně příděly podle věku, děti do 6 let 3/4 litru mléka denně, děti do 14 let 1/4 litru mléka denně, ostatní nad 14 let také 1/4 litru mléka denně. Od 7.12.1942 se vydává pouze 1 šestnáctina litru mléka na dospělou osobu a den. V roce 1944 byl již měsíční příděl na dospělého občana 1,75 litru mléka (odstředěného a měsíčně). V roce 1950 měli školáci nárok na 4,5 litru mléka, mládež do 20 let na 8,7 litru mléka, dospělí kteří nebyli zaměstnáni, měli nárok na 2,9 litru mléka, pracující dostávali 4,9 litru mléka a to vše za měsíc a za lístky a platné ceny. Horníci, hutníci a další těžce pracující měli příděly zvýšeny. V rámci tzv. třídního přístupu však úřady udělovaly i různé zvláštní příděly funkcionářům KSČ, důstojníkům Bezpečnosti a armády atd. Přirozeně tak začalo docházet ke šmelině a padělání přídělových lístků. Další problém byla vyhláška ze dne 13. ledna 1953 č. 11/1953 s účinností od 1.2.1953, která odňala odběrové a potravinové lístky kulakům („vesnickým boháčům“) a příslušníkům jejich rodin, živnostníkům a taktéž příslušníkům jejich domácností, osobám vyhýbajícím se práci, důchodcům z řad bývalých vyšších úředníků z let před rokem 1945 (např. důstojníkům četnictva, okresním hejtmanům, vrchním státním zástupcům) a jejich vdovám. O vyloučení ze zásobování na vázaném trhu rozhodovaly Místní národní výbory, což byla poměrně velká moc nad lidmi obce. Krajský národní výbor mohl navíc ze zásobování vyloučit „zbytky kapitalistických živlů“, tedy továrníky, bankéře, akcionáře atd. Tuto drastickou vyhlášku doplnilo zvýšení ceny mléka o 50 % a snížení přídělů cukru. Ve společnosti rostla všeobecná nespokojenost a to i u těch, kteří doposud komunistický režim bezvýhradně podporovali. Podle zápisů jednání rady MNV Libochovice, do této záležitosti zasahoval v Libochovicích nejvíce tehdejší referent pro zemědělskou výrobu.

Přídělové lístky na mléko

Prodejny mléka v Libochovicích:

Pochopitelně se mi nepodařilo podchytit všechny, to je až nadlidský úkol. V soupisu prodejen v Libochovicích jsem zkoušel mnohé, kroniky, archivy, účty (na nich bývaly adresy a jména), zápisy z Rad města a zastupitelstev, zápisy z předválečné radnice a i pamětníky. Ti my ale do toho všeho vnesli určitý chaos. No nic vraťme se k mlékárnám. Jako nejstarší se mi podařilo podle záznamů z živnostenských rejstříků dopátrat tyto samostatné obchody s mlékem: pani Šturmová Marii z čp.97, Kerkovo nábřeží s prodejem mléka, od 7.5.1921, do ?, Stránská, kiosek, před 16.3.1942, do ?, Kváča Gustav, Růžová 74, od 7.9.1922, do ?, Krečman Václav, Kožešnická 156, od 1931, do ?, Krejza Josef obchod s mlékem, kde?, kdy?. Jistě jich bylo víc, a je třeba vzít do úvahy, že všechny potravinářské obchody (zhruba 22 obchodů) a i některé cukrárny (zhruba 6) a pekaři (zhruba 8) měly v sortimentu prodeje většínou i mléko. Navíc se i nadále mléko prodávalo, dalo by se říci přímo od vemene, v hospodářstvích a statcích. Další poznámky o prodeji mléka jsou již poněkud strohé:

• 23.dubna 1944 - od tohoto dne se přestává vydávat mléko (vydávalo se ve čtvrtek a v neděli) Bohušovická mlékárna hlásí pokles příjmu mléka z 1800 litrů na 800 litrů.
• 25.6.1945 - Rolnické družstvo pro průmysl mléčný zdvořile žádá aby mu byly navráceny všechny konve na mléko. „Máme nyní zvětšenou sběrnou oblast k jejíž plynulému obsáhnutí jak ze strany sběru mléka, tak ze strany zásobovací nutně potřebujeme každou konev“
• Březen 1947 - jedna místnost v čp.50 v přízemí, byla zřízena jako prodejna mléka Mlékáren Bohušovice.

• 1948 - Tvrzení vedení KSČ Libochovice na schůzi: Stav před rokem 1948 - mléko se prodávalo dříve jen v malých prodejnách a kioscích.
• Po roce 1950 prodej mléka v čp.50, Mlékárna (p.Bendová) - Jednota
• 1955 - V červnu opět začalo váznout zásobování, tentokráte masa a másla. 20 června okolo půl sedmé večer stála před mlékárnou „U Folaufů“ fronta o 180 lidech na máslo. Lidé si do front velmi často brali ruční práce, aby si ukrátili čekací dobu.
• 1961 Prodejna mléka – Kaloušová, kde ?
• V roce 1966 – 3 mlékárny kde?
• 1968 - V červenci provedl MěNV anketu o spokojenosti obyvatelstva se službami a zásobováním. Výsledek ankety byli tristní. Občané stále kritizovali stálé fronty na maso a mléko, pozdní rozvozy chleba, hlavně v sobotu, a také hlubokou podprůměrnost v pohostinství. Veliké kritiky se dočkala i bezpečnost ve městě a to hlavně v nočních hodinách.
• 1969 - 9.října prodala městská rada Lidovému spotřebnímu družstvu Jednota dům čp.491 za sníženou cenu 40.000 Kč, za podmínky, že z tohoto domu vybuduje obchodní středisko pro východní část města prodejnu potravin a masa a mlékárnu. Potraviny a mlékárna ve východní části města zůstávala prozatím otevřena (Obchod v čp.532 „U Týřů“)
• Rok 1970 3 mlékárny kde?
• 17.ledna 1991 otevřena mlékárna Zemědělského družstva Libochovice, a to v ulici Dr.Vacka čp.35, prodej mléka od 20 vybraných dojnic (denní prodej cca 350 litrů), litr za 5,- Kčs. Jako doplněk mléčné výrobky z Bohušovic a pečivo ze Žabovřesk. Dříve snad Mlékárna Jednota

Mlékárna v čp.35

Ještě by bylo dobré se zmínit o mléku a škole. Tato tradice ač se to nezdá, má poměrně hlubokou minulost. Prvopočátkem byly tak zvané Polévkové ústavy. Zakladatelem těchto ústavů byl Johannes Jaenicke (též Jänicke) či Jan Jeník (6. července 1748, Berlín – 27. července 1827, Berlín), který byl luterským kazatelem a zakladatelem první misijní školy v Německu. Působil v českém exulantském sboru v Berlíně, nejprve jako druhý pastor a od roku 1792 jako první pastor. Roku 1800 založil misijní školu, o pět let později založil Biblickou společnost. Věnoval se i diakonické činnosti – pro chudé založil tzv. Polévkový ústav (Suppenanstalt). Tyto ústavy se zaměřovaly na vydávání stravy pro nemajetné děti. Jednalo se převážně o porci polévky a příděl mléka. V Libochovicích byl tento ústav založen v roce 1903, a kupříkladu v roce 1908 bylo denně vydáváno 244 porcí. V roce 1919 to již bylo 10 292 porcí ročně v ceně 2 470,- Kč.

Poznámka: V roce 1893 vzniká dámský spolek „sv.Ludmila“, který byl založen, aby pomáhal zřídit a udržovat mateřskou školu v Libochovicích a podle možnosti podporoval školní mládež. Tento spolek měl 52 členů. Z majetku a příspěvků byla poskytována podpora Fondu chudé školní mládeži, mateřské škole, polévkovému ústavu. Je nutno připomenout, že tomuto spolku vydatně přispívala i knížecí rodina.

V roce 1932 kdy vrcholila hospodářská krize se ve škole se podávalo chudým dětem mléko a houska. Některým dětem v poledne byla v restauraci zajištěna polévka, a to vše za státní dotace. 1.2.1933 je pak zavedeno stravovaní školáků, týdně je rozdáno na náklady Okresní péče o mládež někdy až 1000 polévek a cirka pro 100 dětí je rozdáno denně po litru mléka. Dále ve většině škol byla možnost, dnes by se tomu řekl kiosek, u školníka zakoupit mléko nebo rohlík za dotovanou cenu. S nástupem 60 let min.stol. se začalo ve školách rozdávat mléko ve ¼ litrových pytlících a později i jogurtové výrobky. Nechci nijak snižovat tuto snahu, ale je možné konstatovat, že my hloupí žáci jsme k mléku měli přístup poněkud rozpačitý a leckdy tyto pytlíčky sloužily jako munice ve třídních bitkách. Ale zase je nutno vidět i druhou stránku věci. Ať už je váš názor na mléčné svačinky v dobách socialismu jakýkoliv, je třeba si uvědomit, že dříve panovaly docela jiné podmínky a dnešní bohatý stůl ještě zdaleka nebyl prostřen. Také se obecně více fyzicky pracovalo, děti neseděly u televize a počítače a výdej energie byl nesrovnatelně větší. V dnešní době je v běhu projekt Mléko do škol. V září 1999 do tohoto projektu vstoupil stát a začal dotovat školní mléko pro žáky prvních a druhých tříd, v září 2000 se dotace rozšířila i na žáky třetích tříd a od ledna 2001 pak i na žáky čtvrtých tříd. Od 6. 3. 2001 měli nárok na dotované mléko a mléčné výrobky všichni žáci plnící povinnou školní docházku. Od září 2004 vznikla možnost zakoupit si dotované mléčné výrobky pro všechny třídy ZŠ pětkrát týdně. A to v důsledku vstupu do EU, kdy se dotace zvýšily. Dnes mají žáci mateřských, základních a středních škol nárok na 1 dotovaný výrobek každý vyučovací den. Mezi dotované výrobky patří například ve školním roce 2016 / 2017 neochucené mléko 250 ml za 4,- Kč, ochucené mléko 250 ml za 5,- Kč a jogurtové výrobky. Tuto možnost využívá i místní Základní škola J. E. Purkyně.

Včera a dnes, bývalý obchodní dům Jednoty

Ač se to nezdá, tak plocha na niž je dnes tento dům vystavěn a to v typickém slohu socialistického funkcionalismu, sloužila již od roku 1700 veřejně prospěšným účelům. V tomto roce byl totiž knížetem Leopoldem s povolením Pražských úředníků (11. března 1700) na základě závěti knížete Gundakara postaven tzv Panský špitál na místě, kde dříve stával dům zvaný Zahalkovský a kovárna, oba domy tenkrát v majetku Jana Tayzíka. Pozemek kupovala Nadace Panského špitálu a správu špitálu vedl hraběcí úřad. Stavitelem byl Jan Jiří Lechleithner, měšťan Budyňský. Špitál byl barokní, přízemní, podkovovitého půdorysu, s obdélnými okny a portálem a se středním rizalitem oválného vestibulu, krytého trámovým stropem. Tato unikátní stavba (V republice byly jen dva takto postavené domy) byla pro svoji jedinečnost památkově chráněna, avšak MNV toho nijak nedbal a přes námitky ministerstva kultury došlo v roce 1960 ke zbourání, byť byl památkově chráněnou budovou (stejný osud jako Synagoga). Materiál byl použit k výstavbě domů "Stavebního bytového družstva občanů Libochovic" - předseda PhMr. Václav Kyslík – V Poděbradově a Jeronýmově ulici. Celou tuto situaci a historii špitálu jsem již popsal v sériích článků o budovách v Libochovicích.

Jak to tedy bylo s tímto místem a využitím k veřejně prospěšným účelům? Špitál, to je jasně daná veřejně prospěšná instituce. Od roku 1890 byl používán jako Hraběcí chudobinec. V roce 1945 to byl tábor, ubytování, pro německé pracovní síly, poté byl městem vyvlastněn. Po roce 1945 již v majetku města sloužil jako sběrna papíru a později byl obýván Rumunskými dělníky s rodinami. Díky zanedbané péči se dostal do dezolátního stavu. Zde je možno konstatovat zase využití pro veřejnost. Po zbourání špitálu je v září 1960 na místě špitálu vytvořen parčík, který také nebyl zrovna půvabný. Mimo laviček jej zdobilo několik drátěných konstrukcí připomínající vedoucí sílu Strany. Město dostalo za povinnost alespoň zachovat jižní zeď, která byla dříve součástí městské hranice.

V roce 1971, v květnu, je předložen městu Jednotou plán na výstavbu obchodního domu na místě zmíněného parčíku. V původním plánu podle zápisů byl i odkup několika sousedních parcel (jakých?) a po zbourání staveb vytvoření snad i parkoviště. K tomu však nedošlo. Slavnostní otevření Nákupního střediska v roce 1979 bylo součástí poutě (otevřeno 10.8.1979). Investorem byla Jednota Roudnice, dodavatelem Okrasní stavební podnik Litoměřice. V přízemí byla prodejna potravin, cukrárna a v patře prodejna textilu, látek, koberců a prádla. Celá stavba přišla včetně vnitřního zařízení na 4 miliony korun. Vedoucí v oddělení potravin byla paní Jungwirthová a v oddělení textilu paní Víznerová.

Dnes jsou v přízemí obchody a v patře Diskoklub. Takže když se na tím zamyslíte, tak tato plocha již přes 300 let skutečně slouží k veřejně prospěšným účelům.

Včera a dnes – Obecní policie Libochovice

Od roku 1860, v období po pádu Bachova absolutismu (1851-1859), docházelo pomalu k odstranění vojenského vlivu ve sborech (tzv. Vojenský policejní strážní sbor, který byl nahrazen civilními bezpečnostními složkami). Díky tomu došlo k výrazné reorganizaci a k rozdělení policejního sboru na státní, městkou a obecní policii. Státní policie se zaměřovala na činnost ve větších městech a obecní policie v menších a méně významných městech. Obecní policie se pak na konci 19. století organizačně dostala pod inspekční dozor četnictva. Zřízení vlastní obecní stráže za první republiky patřilo výhradně do obecní kompetence, zejména starostovi, který byl v nejvyšší instanci podřízen ministerstvu vnitra. Komunální policejní sbor byl financován z prostředků obce. V obci se tak bylo možné setkat i s policií polní, silniční, zdravotní, čelední nebo i dělnickou. Všechny tyto stráže však měly zároveň povinnost pomáhat četnictvu. Tam kde obec na zřízení obecní stráže neměla finance, tak v rámci bezpečnosti obce byla závislá na pomoci četnictva. Postupem času docházelo i kvůli vývoji bezpečnostní situace k zestátnění komunální policie. Celkově lze konstatovat, že obecní policie nebyla organizována jednotně. Některé malé obecní policie se tak omezovaly na pouhou podporu četnictva. Existovala ovšem i města, jejichž obecní policie byla dobře řízena, s pevným organizačním řádem. Obecní policie se řídily obecnými předpisy platnými pro policii státní, a zároveň předpisy lokálními, které byly označovány jako směrnice, instrukce nebo policejní řády. Během období První republiky však, jak již bylo řečeno, začal být patrný ústup obecní policie ve prospěch policie státní. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939, se bezpečnostní složky dostaly do sféry vlivu německé okupační správy a německých bezpečnostních složek. Protektorát byl autonomní součástí Německé říše, měl vlastní státní správu, bezpečnostní složku i vojsko. České státní správě však byla nadřízena německá okupační správa v čele s říšským protektorem.

V pramenech o Libochovicích je první zmínka o výkonu spravedlnosti mimo pravomoc majitele panství z roku 1850, kdy je zapsáno že v roce 1850 je v Libochovicích zřízena četnická stanice o síle tří mužů. Je třeba připomenout, že Libochovice měli dříve také právo hrdelní. Popraviště byly dvě a to pro setnutí sekerou a mečem za městem směrem k Radovesicím, přibližně v místech, kde stála socha Sv. Barbory (u Cukrovaru). Dále pak šibenice stála na vršku severně od Libochovic ( dnešní Šibeniční vrch – Šibeňák). Další zmínka o obecních strážnicích je z roku 1894, kdy 30.ledna odhlasovalo obecní zastupitelstvo, aby vzhledem ke stálým stížnostem na policajty (Jan Roth a Václav Grunt), byli tito dány do výslužby za 12 zlatých měsíčně.

Obecní šatlava byla v čp.36, ale po prodeji domu 13.10.1840 Františku Dvořákovi, byla na Radnici (?). Od roku 1896 byla strážnice na Radnici, tam kde je dnes zlatnictví. V roce 1896, kdy byla postavena Opatrovna – dnešní bývalá školka v areálu Radničního dvora, tak v přístavbě Opatrovny, zhruba tam co je dnes Optika byl zřízen městský žalář. Později, po přestavbě prvního patra Radnice byla v prostorách bývalé sociálky policejní úřadovna. V roce 1932 se městský žalář přestěhoval do prostor přístavku (bývalý CO sklad) a vznikla tak věznice, záchodky a noclehárna pro nemajetné pocestné. 

Další zmínka v kronice je z roku 1908 kdy se mění platy úředníků a zřízenců: Strážník John služné 672 K, naturální byt, na oblek a obuv 30 K, Strážník Šturm služné 600, naturální byt, na oblek a obuv 30 K. Pravděpodobně v roce 1926 vzniká Fond penzijní obecních zaměstnanců, jako přilepšení státních penzí. Penzijní fond obecních zaměstnanců v Libochovicích byl při založení dotován částkou 20tisíc korun obecním úřadem, pote pak každý měsíc na tento fond obecní zaměstnanci převáděly své příspěvky. Podle účetních knih mohu jako příklad uvést že kupříkladu v roce 1928 sloužili: Šturm Václav – nadstrážník, Vilém Antonín – strážník, John Antonín – policejní revizor. 11.prosince 1929 je v Libochovicích omezena funkce ponocný a jeho pravomoci a povinnosti jsou pak zčásti převedeny na městské strážníky, a zčásti až do výslužby je konal ponocný Josef Drnka. Ten odešel do výslužby v roce 1936 a tak skončila služba ponocného v Libochovicích.

Další údaje lze vyčíst z listin a korespondence radnice. Kupříkladu v roce 1930 se konala volba dvou obecních strážníků. Celkem bylo přihlášeno 5 legionářů a 26 nelegionářů. Podle tehdy platných ustanovení musela být vyhrazena volba z 50% pro legionáře, proto rada města volila nadvakrát. Strážníky byli zvoleni Karel Holejšovský, legionář a Rulf Josef, nelegionář. Strážníci měli stanoveny čtyři okruhy obchůzek dále dělené na bloky, které během hodiny museli obejít. Přibližně to časově dělalo půl až čtvrt hodiny na jednu ulici, celkem dvanáct hodin na město. Byly to detailně propracované plány a postupy a zahrnovaly i park a sportoviště. A to skutečně sloužili pouze tři strážníci. V roce 1933, kdy se počet strážníku rozšířil na čtyři, sloužili tito ochránci pořádku: Václav Šturm - policejní revizor, Antonín Klíma - policejní strážník, Josef Rulf - policejní strážník, Rudolf Dufek - policejní strážník, Josef Drnka – ponocný. V roce 1936 vytýká osobním dopisem rada města obecním strážníkům nedbalost ve službě, zvláště pak zdržováni se při službě mimo město, sezení v noci v hospodách, netaktní chování k občanům. Služební rozkaz ze dne 18.srpna 1938 pak připomíná největší prohřešky v Libochovicích - Rychlá jízda motocyklů a automobilů, jízda cyklistů bez světel, přestoupení zákazu parkování na vyznačených místech, rušení nočního klidu jakýmkoliv hlukem, kontrola podomního obchodu, dohlížet na pořádek a dodržování zákazu znečišťování města. Veskrze stejné problémy jako dnes.

17.dubna 1939 byly obecním strážníkům zabaveny německým vojskem jak osobní zbraně, tak i obušky. 16.3.1939 byl přijat příkaz okresního soudu v Roudnici nad Labem o provedení pátrání po komunistech a jejich zatčení. Podle této policejní knihy bylo 18.března 1939 podáno stanicí policie v Libochovicích okresnímu úřadu v Roudnici n.L. hlášení o negativním výsledku pátráni a celá záležitost byla uložena ad akta. Šlo o zjevné sabotování akce Gitter ze strany Libochovických četníků. Svědčí o tom i poválečná výpověď četnického praporčíka Antonína Krčila, který v té době zastupoval nepřítomného velitele Josefa Topiče. První rozsáhlá akce Německých a protektorátních bezpečnostních orgánů proti členům odboje tak narazila v Libochovicích na nebývalý odpor, který byl možná ojedinělým v celých severních Čechách. Libochovice si svůj statečný postoj z počátku protektorátu zachovali po celou dobu okupace. Samotný velitel stanice, strážmistr Josef Topič, byl spolu s místním strážníkem Josefem Rulfem poději v roce 1942 popraven. 

V roce 1942 je pak jmenován na funkci policejní štábní strážmistr obecní policejní stráže Josef Hadrávek a zástupcem Antonín Klíma - policejní inspektor.

V roce 2013 Zastupitelé Libochovic schválili veřejnou vyhlášku o zřízení městské policie. Oficiálně městská policie pracovala od 11. února, ovšem první dva strážníci se v ulicích objevili zhruba v dubnu. Takže novodobá tradice Obecní policie Libochovice je teprve v plenkách.

Včera a dnes, kotelna Pivovarská ulice.

Když bylo prvoplánově uvažováno o výstavbě 108 bytovek v ulici Revoluční ulici, tak byly preferovány plynové kotelny, ať ve formě bytových, nebo vchodových kotelen, případně o systému WAV. Když se však začalo uvažovat o skutečné realizaci, tak projektantům došlo, že v dané době nebude uskutečněn v Libochovicích rozvod plynu. Takže byly přepracovány plány v oblasti zásobování teplem pro oněch 108 bytů.

Bylo rozhodnuto postavit samostatnou kotelnu, na kterou by se napojily nejen nové byty, ale i další v budoucnu plánovaný panelový dům v Revoluční ulici a dokonce plány uvažovaly i o napojení na starší družstevní výstavbu v téže ulici. Ale to nebylo reálné, protože se jednalo o byty družstevní a navíc, kdo by byl tak bláhový a opouštěl své samostatně regulované etážové vytápění pro vizi dálkového topení.

Protože v samotné Revoluční ulici již nebylo na kotelnu místo, začala v lednu roku 1982 výstavba kotelny v ulici Pivovarská. Kotelna byla postavena jako uhelná. Problém začal po spuštění kotelny. Při transportu tepla docházelo k tak vysokým ztrátám, že kotelna byla silně prodělečná. Ovšem co je nutno zdůraznit je to, že nejlépe odklizený sníh a cesta bez jakékoliv námrazy byla právě nad vedením parovodu, který zřejmě z důvodů nekvalitní tepelné izolace zem pěkně vyhříval. Je také nutno podotknout, že v konečné verzi tato kotelna vytápěla i tehdejší Pečovatelský dům čp.620 v Jeronýmově ulici.

Z tohoto důvodu se po vybudování plynových rozvodů přešlo na úplně původní, kdysi plánovanou koncepci, vytápění menšími samostatnými kotelnami, instalovanými v samotných objektech. Proto v březnu 1994 byla zahájena přestavba systému vytápění bytových jednotek v Revoluční ulici. Přestavba zahrnovala vybudování čtyř plynových kotelen, pro každý blok bytovek jeden. Tato přestavba byla financována pomocí fondu životního prostředí, půjčky a města.

10.února 1998 byl jako nepotřebný demontován v Pivovarské ulici již nefunkční kovový komín bývalé kotelny. K demontáži bylo třeba objednat z Chemických závodů Litvínov jeřáb o nosnosti 80 tun a u firmy firma BŽM Děčín plošinu s dostupem 27 m. Nebylo to jednoduchá operace, vždyť samotný horní díl komína měl hmotnost 1,7 tuny. Dnes tento objekt využívá jako garáže a sběrný dvůr MěÚ Libochovice. Objet byl zrekonstruován částkou 70.000,- Kč, tedy nákladem na opravy a to v roce 2002.

„Trampská chata Campy of Degayes“ a možná podoba dnes.

Začnu zcela prostě, dne 30.3.1933 byla podána žádost P.T. Městskému úřadu v Libochovicích o postavení trampské dřevěné boudy na pozemku 349/4 na Libochovickém katastru. Žádost si podali členové této osady, jmenovitě šerif Eduard Beneš s jednatelem osady panem Václavem Karlem. Jmenovaný pozemek byl v majetku pana Fidlera, domkaře v Radovesicích. Tolik na začátek. Teď ale teď ty nesrovnalosti. V žádosti je jmenovitě uvedeno Campy of Degayes, což by zkresleně znamenalo tábory z ?. Pan šerif asi v angličtině moc kovaný nebyl. Zato ten kdo kreslil návrh plánku chaty již byl přesnější a uvádí: Camp of Decays, což je něco jakoTábor rozpadů (nebo i tlení). Proč rozpadů to nevím, to se zeptejte šerifa. Další zajímavá věc je, že pozemek na Závodí 349/4 na bývalém pozemkovém katastru byl daleko vetší, než se v dnešním katastru rozpadl na čísla parcel 349 lomeno 4,5,6 a tak dále. (Tábor rozpadů - Že by trempové v té době již tušili, že se tento pozemek rozpadne na víc částí?) Zajímá nás především dnešní parcela 349/7 a /8. Ano je to ta chatka na Závodí, u jezu z pohledu Libochovic za Malou řekou. A můžeme kombinovat, je dnešní chata původní chatou Camp of Decays, party mladých trempů? Je to možné a zdá se i pravděpodobné, protože dnes tam jiná chatka není. Takže jak se asi u jezu trampům ve zlatých dobách trempinku žilo? Místo to v té době to bylo jistě velice romantické a hlavně daleko od všech možných kontrol.

Zajímavá je také oproti dnešku práce úřadu. Již 11.dubna 1933, to je 12 dní po podání žádosti, Městský úřad vydává povolení ke stavbě této chaty. Chata měla rozměry 6 x 4 metry. Jako podmínku si úřad kladl pouze dodržení stavebního řádu z roku 1889, dodržení předpisů policie, hasičů a hlavně mravnostní zásady při užívání chaty. Také to ty kluci trampský neměli jednoduché.

Co ještě dodat, to že se ani možná nemuselo nakonec jednat o partu trempů z Libochovic, protože sice žádost je sice sepsána v Libochovicích, ale plánek je datován v Praze, v březnu 1933.

Dnešní stav

Příloha k žádosti - plánek chaty

Původní katastr

Procházka Libochovicemi a okolím za poznáním, část druhá

Náměstí pochopitelně bylo i místem, kde se konaly různé trhy, poutě, spolkové i politické události. Koneckonců již v roce 1507 v Uherském Budíně udělil Vladislav Jagellonský městečku Libochovice výsadu na trhy (jarmark, trh, ..) na přímluvu Jana ze Šelmeberka a Zdeňka Lva z Rožmitálu - poručníků nedospělého Jana III. Zajíce z H. ( Jan ze Šelmberka +1508, č. šlechtic; nejvýznamější člen rodu. Majitel statků v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1480-1503 nejvyšší kancléř, 1503-07 nejvyšší komorník Českého království. Lev z Rožmitálu. +1485, český šlechtic a diplomat, 1464 český nejvyšší zemský sudí, 1467-80 nejvyšší hofmistr). Tento pergamen Vladislava Jagelonského je uložen v okresním archivu. Po více jak padesáti letech, v roce 1568, měly Libochovice již dva jarmarky a později v roce 1731 už tři. Panovník však vždy dbal na to, aby rozšiřováním počtu jarmarků nebyly poškozeny zájmy okolních měst. Proto se podmiňovalo uděleni či obnovení výsady vyjádřením i okolních měst. A pokud bylo kladné, pak panovník neměl výhrady. Obyvatelé Libochovic tak měli na sklonku 18.století jarmarky dokonce čtyři. Právo konat čtvrtý jarmark jim v roce 1796 udělil císař František II. Je vhodné připomenout, že Libochovické jarmarky bývaly bohatě navštíveny jak jarmarečníky, tak návštěvníky - kupujícími. Zápisy v městských knihách uvádějí různé detaily. Tak se například můžeme dočíst, že na jarmarku konaném v den sv. Bartoloměje v roce 1722 vystavovalo a nabízelo své zboží 310 jarmarečníků. Jejich účast na libochovickém rynku (náměstí) vynesla městečku slušný příjem a přispěla i k věhlasu Libochovických jarmarků (asi jako dnešní Vavřinecká pouť). Jarmark většinou zajišťovala šestičlenná městská rada, která určila výběrčí poplatků, kteří vybírali poplatky od všech zúčastněných (kramářů, řemeslníků i kupců), zároveň měli výběrčí právo kontroly mír a vah. Každý majitel objektu musel zajistit pro svůj nemovitý majetek protipožární opatření, vyčištění komínů, opatřit vodu k hašení, vybavit dům žebříky a náčiním. Kdo porušil zákaz kouření během trhů, byl okamžitě uvězněn. Pobudové a tuláci byli hned po objevení vsazeni do vězení, a pokud byli mladí a statní, byli posláni na vojnu za Libochovického rekruta. Začátek jarmarku byl oznámen zvoncem na radnici a od tohoto okamžiku mohl jarmark začít. (Možná by to byla pěkná tradice, obnovit tento zvyk na pouť) Jarmark trval většinou celý týden. Počátkem 19.století existoval týdenní trh a 5 jarmarků v roce, a to:

1. Ve středopostí (Středopostí je čtvrtek mezi nedělí Oculi a Laetare, to znamená – Oculi: 3. neděle postní, Oculi mei semper ad Dominum = Mé oči stále vyhlíží Pána, jinak také Kýchavá neděle, Laetere: 4. neděle postní - Laetare Ierusalem = Raduj se, Jeruzaléme, jinak také Družebná neděle
2. Den před Nanebevzetí páně (Nanebevstoupení Páně připadá vždy na čtvrtek, avšak v některých oblastech se slaví až následující neděli – ta na kterou jinak připadá 7. neděle velikonoční. V roce 2016 je to 5.května))
3. Na sv.Bartoloměje (24.srpna)
4. Ve středu po sv.Václavovi (sv.Václav – 28.září)
5. Ve středu po sv.Martinovi (sv.Martin 11.listopadu)

Od roku 1914 se konal šestý trh, a to ve středu před Štědrým dnem.

Trhy v roce 1937

Jak je vidět, trhy byly převážně ve středu, a ve středu každý týden bývaly také týdenní trhy na potraviny. Na sv.Vavřince 10.srpna se původně nekonala pouť, ale slavné procesí. Na toto procesí nabízím tři pohledy.

1. Jak uvádí soupis církevních svátků v Libochovicích z roku 1761: na den 10.srpna připadá slavnost velkého mučedníka sv.Vavřince, ten den je domácí slavnost a zpívaná mše svatá v kapli. V neděli sem přicházejí procesí z Budyně, Radovesic, z Duban, Křesína, z Klapého, ze Slatiny. Na to z farního kostela Všech svatých jde procesí ke sv.Vavřinci kde je konána slavnost s plnomocnými odpustky. Po poledni jsou v kapli sv.Vavřince drženy nešpory a příjímání nejsvětější svátosti oltářní. Tento den drží v Poplzích a v Radovesicích obyvatelé Příhodu, a všechny přátelé, kteří ten den k nim přijdou, jídlem počastují. Není tedy přesně známo, kdy se procesí přeměnilo v pouť. Ale asi Libochovičtí převzali zvyk sousedů a drželi také jen Příhodu.
2. Tradice mohla vzniknout i v roce 1742 na sv. Kiliána (8.července), když Libochovice zasáhlo silné krupobití, a tak asi vznikl v tomto roce zárodek poutě, a to tak, že začalo chodit děkovné procesí a to první neděli po sv.Vavřinci z hlavního kostela Všech svatých, do kostela sv. Vavřince. (Kaubek). O tomto procesí se také zmiňuje pan Křenek, ovšem z trochu jiného pohledu. „Na sv. Kiliána pívali u panimámy Šejbové kantoři a muzikanti. Bývalo ten den vždy proces k sv. Vavřinci na odvráceni krupobití; po procesí ve všech hospodách se pilo za peníze, které funkcionáři, při procesí zúčastnění, od obce obdrželi. Paní Šejbová nerada za pivo obci platila; ale i hosté také často zůstávali dlužni, Mezi jinými stkví se na černém prkně budyňský žid Šmule s dloužkem 2 zl. 31 kr. (Šenkýřce dal do zástavy zlatý prsten)“. Ale jak jsem uvedl výše, bylo to jen procesí, protože v soupisu jarmarků v roce 1761 je stále veden jarmark jen na sv.Bartoloměje (24.srpna). Ale pak jsou zde také zřejmá dvě protichůdná tvrzení, Kaubek první neděli po sv.Vavřinci, Křenek Na sv. Kiliána...... ten den vždy proces k sv. Vavřinci. Já se ale spíše přikláním ke Kaubkovi, ta tradice procesí v neděli po sv.Vavřinci tu je.
3. Je tu však také možnost, alespoň v prvopočátcích, že to bylo zádušní procesí za zemřelé Sasy v roce 1742. Ze Sasů, kteří v Libochovicích byli roku 1742, jich v tomto roce „velmi mnoho zemřelo na tak zvanou horkou nemoc“ (tyfus). Někteří jsou pochováni v Křesíně, dva v Klapým, evangelici pod Házmburkem u bývalých vinic, a sice na západní straně (asi 60 vojáků), dále okolo Koštic (více jak 100), okolo hřbitova sv. Vavřince byli ve větším množství pohřbeni podle cesty u Božích muk, (tehdy ovšem boží muka staly jinde), na hřbitově byli pochováni dva. Také byli pochovávání za Radovesicemi, tam kde se dělí cesta do Chotěšova a Budyně, a potom u bývalých panských stodol. Co se týče hrobů u „Božích muk“ mnoho popisovatelů historie určuje toto místo chybně, přisuzuje jej k místu zvanému „Prostřední Boží muka“ na rozcestí nynější cesty k Jeřetínu. Kaubek ale, byl té době nejblíže, jasně říká: „okolo hřbitova sv. Vavřince leží jich mnoho u Božích muk dle cesty“. Je třeba si uvědomit, že tato muka stávala na druhé straně silnice a severní strana hřbitova byla ve stejné úrovní jako severní strana kostelíka sv. Vavřince, tudíž zde bylo dostatek místa k vykopání hrobů.

Takže tyto tři možnosti k tradici datu poutě zde jsou. Nikde jsem však nenarazil na písemnou zprávu, že se procesí v minulosti konalo v neděli před sv.Vavřincem, tak jak je dnes občas zřejmě převážně z komerčních důvodů přistupováno k dnešní pouti.

Ještě poslední poznámku, je zajímavé že ani v „Pamětnici Libochovické farnosti“ není od roku 1842 (kdy byla vedena česky) do roku 1946 ani zmínka o nějakém procesí, či pouti. Taktéž mlčí kronika vedená panem Karlem Křenkem i pozdější vedená Jaroslavem Křenkem. První zmínku, kterou jsem našel je z 18.8.1951, kdy je zapsáno, že pouťovou veselici pořádalo sdružení ČSM Libochovice další zmínky až v 60 letech. Takže nevím co si o tradici Libochovické pouti vlastně myslet.

Poznámka k Saskému vojsku

• Nové války, které o své dědictví musela svádět císařovna Marie Terezie, a které do našeho kraje přivedly jako nevítané hosty francouzské, saské a zejména pruské vojáky s jejich králem Fridrichem II., zanechaly následky i v Libochovicích. V roce 1742 při ústupu mělo Fransousko - Saské vojsko za cíl Litoměřice. Pochod od Brna na Litoměřicko jim trval 18 dní od 7. do 25. dubna a pouze nečinnost silnějších tereziánských útvarů, mimo permanentní husarské přepady, nebyly zbytky saských oddílů zcela zničeny. Žalostný stav zbylého saského kontingentu si vynutil na Litoměřicku, kam dorazili poslední vojáci, nezbytný odpočinek. Tak skončilo katastrofální tažení na Moravu. Lazarety rostly nejen v severních Čechách, ale i ve středních Čechách, zejména v Praze. I přes péči lékařů velká část vojáků na následky zranění a tyfu umírala. Proto tolik pochovaných na Libochovicku.

V roce 1970 se poprvé uskutečnila pouť v městském parku, protože na náměstí se budovala kanalizace a vodovod (Zlí jazykové tvrdili že je to proto, že předseda, který bydlel na náměstí chce mít klid). Faktem je, že poté ztratily poutě svůj půvab (alespoň z mého pohledu, na náměstí byla skutečně jiná atmosféra).

Pouť v roce 1960

Zdejší řemeslníci a obchodníci dováželi své zboží a výrobky na výroční trhy i do všech okolních měst, často i dosti vzdálených. K lepší ochraně řemesel byly zařízeny řemeslnické cechy. V roce 1930 žádá obchodní grémium, aby při trzích a jarmarcích nebyly boudy na náměstí umisťovány čelem do středu a stavěny tak, že zadní stěny mají otočeny ke krámům na náměstí, ale aby byly stavěny zády k sobě, aby kupující měli možnost při nakupování v boudách nahlédnout i do výloh obchodů. Neodpustím si v souvislosti s trhy uvést jednu zajímavost: Dne 30. listopadu 1744 začernala se silnice oddíly vojsk (Prusové), mezi nimiž kymácela se poděšená stáda cestou pobraných koni a hovězího dobytka. Koně frkali, otřásali těly, házeli hlavami, hovězí dobytek táhlým bučením tesknil po opuštěných chlévech. Prusů bylo na 5000. Vtáhli na náměstí, kde se hned konal trh na uloupený dobytek. Brzy však odtáhli do Litoměřic. 

Okleštěná vyhláška trhů v roce 1950

Z dalších katolických slavností odbývajících se na náměstí uvádím ze soupisu například:

• 25. března vede se podruhé z farního kostela Všech svatých procesí ke statui panny Marie na náměstí a tam se zpívají Figuraliter Lauretanské litanie, pak se říká modlitba, nato se vede procesí zpět do kostela, kde je post devantatum, hymnus, požehnání s nesvatější svátostí oltářní.
• 8.prosince na slavnost početí Panny Marie vede se opět po poledni procesí z farního kostela ke statui Panny Marie na náměstí, a tam při Figuraliter se zpívají Lauretánské Litanie, po návratu do kostela následuje velebná svátost požehnání.

 

19.století, zřejmě Slavnost Těla a Krve Páně, lidově Boží Tělo

Náměstí se také využívalo i k různým slavnostem, jak spolkovým, městským tak hlavně při konání jak akcí protestních tak agitačních různých politických stran. Například:

• 1.máj v roce 1924 byl slaven následovně, Komunisté na Kopečku a venku, mluvil Sailer z Loun, převážilo téma odpor proti vládě a buržoasii - asi 1000 osob, Národní socialisté slavili na náměstí u Mariánského sloupu. Mluvil Míček z Mostu o pozemkové reformě a starobním pojištění - asi 700 osob, Sociální demokraté na druhé straně náměstí u sochy sv.Rocha, mluvil Herynk o "odluce", o reformách a reflexi českých dějin - asi 1000 osob.

• V roce 1931 byl poprvé postaven na náměstí Vánoční strom republiky, pod protektorátem okresního úřadu v Roudnici a městské rady v Libochovicích. Sbírka se konala ve dnech 17. - 31.12.1931
• V roce 1968 v prosinci byl poprvé v poválečné době postaven na náměstí Vánoční strom a u něj umístěna kasička na příspěvky SOS vesniček.
• Dnes to již patří k novodobým tradicím, sice náš strom pravidelně vyhrává v kraji, ale vytratily se kasičky.

Co se týče dnešní mladé historie, je možno uvést několik počinů vedení města.

• V prosinci 2001 uvedeno do provozu nasvícení dominant Libochovic (Mariánský sloup, znak města, Purkyňův pomník, kostel) Zároveň bylo poprvé na Vánoční svátky slavnostně osvětleno náměstí a přilehlé ulice světelnou vánoční výzdobou.
• Od roku 2013 hlídá náměstí kamerový systém.

Důležitou vlastností pro poklid obyvatel u takovéto venkovní prostory je veřejné osvětlení, jak to během let bylo u Libochovického náměstí?

• Velké náměstí je od roku 1826 osvětlováno pěti olejovými lampami, a od roku 1862 byly dosavadní olejové lampy nahrazeny petrolejovými a jejich počet se rozšířil na 14.
• Dne 29.prosince 1908 odhlasovalo obecní zastupitelstvo zřízení a umístění Waschingtonových plynových petrolejových lamp a to jedna na náměstí, jedna u „Unionu“(čp.35) a jedna u hostince na „Kopečku". Lampa stála 350,- K, pumpa a nádoba 104,-K, železný stožár 135,- K. Jedna lampa měla světelnost za 300 svíček . Ale až v roce 1910 byly tyto lampy postaveny.( Jednotka svítivosti 1 kandela odpovídá přibližně svítivosti obyčejné svíčky. Žárovka o příkonu 150 W má tedy svítivost asi 300 svíček)
• 1.srpna 1913 byla vypracována smlouva mezi hraběcí elektrárnou a městem o dodávkách elektrické energie. Náměstí a ulice byly díky této smlouvě osvětleny 24 žárovkami o svítivosti 25 svíček, 24 žárovkami o svítivosti 32 svíček. Radnice samotná měla 38 žárovek, škola 30 žárovek, to vše za roční paušál 1650,- K. Tento systém veřejného osvětlení s mírným rozšířením přetrval i rok 1948.
• Teprve v roce1957 byl vypracován nový projekt osvětlení města. Ale bylo nutné změnit veškeré rozvody z 3x120 V na 3x 380 V.
• V roce 1969 byl schválen návrh na instalaci velkoplošných svítidel pro veřejné osvětlení na náměstí, v roce 1970 návrh na zabudování třetího osvětlovacího tělesa do středu náměstí, které za stávajícího osvětleni zůstávalo ve tmě.

Plocha náměstí zažila i některé zvláštní děje, které by některé dnes byly asi těžko proveditelné, jiné možné v každé době. Namátkou uvádím:

• V Libochovicích byla jedna živnost využívající zdejšího příhodného terénu pro cyklistiku a nedostatku pohonných hmot pro auta. Byla to koncesovaná živnost „Úschova jízdních kol“. Koncesi na tuto živnost vlastnil v roce 1942 pan Karel Malý, Čechova 243. Na počátku léta 1942 ve svých 64 letech žádá město o pronájem pozemku na tehdejším Velkém náměstí (Nám.5.května) v prostoru mezi čp.22 až 26 a zároveň požaduje, aby město městské policii nařídilo pokutovat odkládání kol u laviček, stromů, u chodníku a tak podobně. Vskutku chytrý tah. Město 10.srpna 1942 souhlas uděluje, ale policii odmítá vydat jakékoliv nařízení.
• 1950 - 15.února se konala pro malé město Libochovice nevídaná svatba. Ženich Karel Melka, Kerkovo nábřeží 270, řidič, nevěsta Anna Blechová z Černčic u Loun, vedoucí zábavních podniků (poutě). Zástupy lidí naplnily náměstí. Svatba se konala nejprve na MNV a pak svatebčané přešli do kostela Všech svatých. Družiček bylo 12, ostatních svatebních hostí velmi mnoho. Hostina si vyžádala na 18 husí, 500 kg drůbeže, 3,5 q vepřového a 10 100 koláčů. Náklady se odhadovaly na 100.000 Kč. Svatba byla charakteristická pro poválečnou mentalitu
• 1955 - 17.srpna sušilo JZD obilí na betonce na náměstí u Mariánského sloupu.
• 1995 - Začíná problém s diskotékami, v únoru po diskotéce parta výtržníků ulámala na náměstí dopravní značky, rozbila osvětlení ve fortně, u DD poničila oplocení, u školy polámala stromky.

Co však je na náměstí zajímavé po stránce turistického ruchu? Hlavní přilehlou dominantou náměstí je bezpochyby zámek, ale ten najdete podrobně popsaný v tolika brožurách, že netřeba se jim detailně zabývat. Na jižní straně náměstí, mimo historických domů, jsou čtyři turistické možné cíle. Čp.10, pamětní desky p.Lhotského a JEP, a v neposlední řadě samotný pomník JEP.

Čp. 10 klasicistický, jednopatrový dům, s vysokými pilastry a trojúhelníkovým štítem, průjezd je sklenut valutovou klenbou s lunetami. Jeho současná podoba je z první poloviny 19.století. Ve skutečnosti jde zřejmě o mnohem starší stavební památku. Dokazuje to i historické zobrazení tohoto domu na barokním plánu města Libochovic roku 1727, kde je zdůrazněný palácový charakter. Dům patřil od nepoměti městu, první zápis je z 24.2.1652, kdy se udává, že k domu patří 17 strychů polí a 27 provazců louky. Svého času, v roce 1788 zde bývala Radnice, protože stará Radnice která byla v domě čp.86 (Zelená hora nyní Černý orel)), byla prodána. Radnice v tomto domě byla do roku 1850. Po vniku soudního okresu Libochovice, zde byl soud (od 17.června 1850). V zadní části býval sousedský pivovar o to od roku 1788 do roku1849. Za první republiky zde byla i šatlava, na přelomu roku 1944/45 byla budova zabrána německou branou mocí, která zde zřídila telefonní ústřednu. Od 24.listopadu 1920 do roku 1947 sloužila budova jako hospodářská škola a od roku 1947, a až do roku 1953 jako Lidová škola zemědělská, od1.11.1958 jako Zemědělská učňovská škola v Libochovicích do ?. Poté budova slouží jako Školní družina a jídelna, a při nedostatku vyučovacích prostor ve škole a to v letech 1960 až zhruba do roku 1991 je používána pro učebny základní školy. V roce 1993 došlo 1. září k otevření Rodinné školy v této budově a to formou městské školy. Bohužel, tak jako všechny střední školy v Libochovicích, vybudované na základě financování městem i tato ukončila svoji činnost pro finanční problémy.

Deska s reliéfem a bustou na domě čp.4, Bohuslava Lhotskkého (* 14.1.1879  + 9.5.1930). Pamětní desku s bronzovým reliéfem Lhotského vytvořil sochař M.Zentner. Odhalena byla 9.10.1949 v 10 hodin. K odhalení se váže jedna událost, deska před odhalením byla zakryta modrou saténovou látkou, ovšem v noci ji kdosi ukradl, takže dopoledne 9.května město narychlo shánělo látku novou. 4.května 1990 byl uspořádán koncert Kociánova kvarteta jako vzpomínka na Ševčíkovo kvarteto za účasti Rafaela Kubelíka. V dnešní době je na místě otázka, zda deska nespadne i s domem.

Deska Bohuslava Lhotského

Pamětní deska JEP. Na paměť 150 narozenin Jana Evangelisty Purkyně, byla 26. září 1937 zasazena deska na nároží domu u zámku čp.3. Na tomto domě proto, protože je nejblíže zámku kde se JEP narodil. Zároveň u této příležitosti byla pojmenována škola „Purkyňovou školou“ . Autorem pamětní desky je Karel Babka. Deska byla pořízena za 5350,- K. 14.5.1943 byla sňata a odvezena do Prahy, do šrotiště spolu s ostatními deskami, válku však přečkala, a po roce 1945 se vrátila na původní místo. Nápis na desce:

Toto deska byla zasazena roku 1937

Na památku 150. narození

JANA EV. PURKYNĚ,

velkého fysiologa a národního buditele,

který narozen 17. prosince 1787 v hlavní

budově tohoto zámku, proslavil Českou

vědu lékařskou po všem světě - zemřel

28.7.1869 v Praze, želen vděčným národem. 

Odhalení desky JEP v roce 1937

Na náměstí před vchodem do zámku byl v roce 1887 postaven pomník JEP ke stému výročí narození Jana Evangelisty Purkyně od sochaře Strachovského. Na vysokém podstavci je busta J.E.Purkyně fysiologa. Celé provedení je z pískovce. Pomník, jehož odhalení bylo 15.srpna 1887, k výročí Purkyňova narození, byl postaven z dobrovolných sbírek. Plot okolo pomníku pořídil v roce 1903 Spolek pro ochranu domoviny za 270,-K. Zadavatelem a donátorem celého pomníku byl Komitét pro postavení pomníku JEP. Pomník byl v roce 1925 obnoven na náklady Státního památkového úřadu. Autor busty je znám, ale autor návrhu na sloup pomníku není jednoznačný. V literatuře je uváděn A. V. Barvitius, ale s velký otazníkem. V SOKA Lovosice ve složce pana Křenka je vypracovaný návrh jehož autorem je právě Křenek a návrh se pozoruhodně shoduje se skutečností. Na severní straně náměstí jsou dva domy zapsané jako památka III.třídy, čp.58, 61.

Z náměstí zamíříme Riegrovou ulicí. V této ulici bývala velice zajímavá stavba a to barokní Panský špitál z roku 1700. Budova byla památkově chráněna, ale to ji od zbourání nijak nepomohlo. Potkal ji stejný osud jako Synagogu, také památkově chráněná, také bez souhlasu zbouraná pro osobní zájmy. V roce 1700, byl na místě zbořených domů čp.72 a 73 byl postaven panský špitál. Pozdějším majitelem byla Nadace panského špitálu. Špitál byl barokní, přízemní, podkovovitého půdorysu, s obdélnými okny a portálem a se středním rizalitem oválného vestibulu, krytého trámovým stropem. V roce 1890 byl využíván také jako Hraběcí chudobinec. Po roce 1945 se dostal do majetku města a sloužil jako sběrna papíru, poté byl obýván Rumunskými dělníky. Díky zanedbané péči se dostal do hrozném stavu. Přesto však budova byla přes 200 let stará a svým stavebním řešením to byl unikát. V republice byly pouze dva takto stavěné domy. Přes námitky ministerstva kultury však došlo ke zbourání, a byť byl památkově chráněnou budovou. Ke bourání došlo v roce 1960 a materiál byl použit k výstavbě domů "Stavebního bytového družstva občanů Libochovic" - předseda PhMr. Václav Kyslík, Poděbradova a Jeronýmova ulice. Na místě špitálu byl vytvořen parčík, který také nebyl zrovna půvabný. Město dostalo alespoň za povinnost zachovat jižní zeď, která byla součástí městských rádoby hradeb, ale i ta také vzala částečně za své. Později zde město vystavělo Obchodní dům a převedlo ho Jednotě. Dnes jsou v přízemí obchody a v patře Diskoklub.